Poselství Svatého otce Františka ke Světovému dni misií 2015

Drazí bratři a sestry,

Světový den misií 2015 se bude odehrávat na pozadí Roku zasvěceného života, který poskytuje podnět pro modlitby a úvahy. Jestliže totiž každý pokřtěný je povolán k tomu, aby vydával svědectví pro Pána Ježíše a hlásal víru, kterou dostal jako dar, platí to zvláště pro zasvěcenou osobu, protože mezi zasvěceným životem a misií existuje silné pouto. Následování Ježíše, které bylo v církvi určující pro vznik zasvěceného života, odpovídá výzvě vzít na sebe kříž a jít za ním, následovat ho v tom, jak se On odevzdal Otci, v úkonech služby a lásky i ve ztrácení života pro jeho znovunalézání. Protože celý Ježíšův život má misijní povahu, i ti muži a ženy, kteří ho následují více zblízka, přijímají úplně stejnou charakteristiku.

Jelikož misijní dimenze náleží k samotné povaze církve, patří niterně i ke každé formě zasvěceného života a nelze ji zanedbávat bez toho, že by to nezanechávalo prázdnotu, která zdeformuje jeho charisma. Misie není proselytismem anebo pouhou strategií; misie patří ke „gramatice“ víry a je něčím nezbytným pro toho, kdo začne naslouchat hlasu Ducha, jenž člověku našeptává „pojď“ a „jdi“. Kdo následuje Krista, nemůže se nestát misionářem a ví, že Ježíš „jde s ním, mluví s ním, dýchá s ním, pracuje s ním. Cítí, že živý Ježíš je s ním uprostřed misijního úsilí“ (apoštol. exhortace Evangelii gaudium,266).

Misie je vášnivou láskou k Ježíši Kristu a zároveň vášnivou láskou k lidem. Když setrváváme v modlitbě před Ježíšem ukřižovaným, poznáváme velikost jeho lásky, která nám dává důstojnost a podepírá nás; a zároveň vnímáme, že láska vycházející z jeho probodnutého boku se rozšiřuje na všechen Boží lid a na celé lidstvo. Právě v tom rovněž cítíme, že On nás chce používat, aby pronikal stále blíže k milovanému lidu (srov. tamtéž,268) a ke všem, kdo ho hledají s upřímným srdcem. V Ježíšově příkazu „jděte“ jsou přítomné všechny scénáře a stále nové výzvy pro evangelizační poslání církve. V ní jsou všichni povoláni k hlásání evangelia svědectvím života. A zvláště od zasvěcených se požaduje naslouchání hlasu Ducha, který je vyzývá, aby šli vstříc velkým misijním perifériím, mezi národy, k nimž se evangelium ještě nedostalo.

Padesáté výročí vydání koncilního dekretu Ad gentes nás vyzývá, abychom znovu četli a meditovali tento dokument, který se stal pro instituty zasvěceného života velkým misijním impulzem.

Pro kontemplativní komunity se objevila v novém světle postava sv. Terezie od Dítěte Ježíše, patronky misií, jakožto inspirátorky niterného spojení kontemplativního života s misiemi. Pro mnohé řeholní kongregace aktivního života se misijní touha iniciovaná Druhým vatikánským koncilem uvedla do života díky mimořádné misijní otevřenosti ad gentes, často provázené přijímáním bratří a sester pocházejících ze zemí a kultur, s nimiž se setkali při evangelizaci, takže dnes lze hovořit o širokém mezikulturním charakteru zasvěceného života. Právě proto je naléhavě nutné vrátit misijní ideál k jeho centru: k Ježíši Kristu; a k jeho požadavku: úplně se darovat při hlásání evangelia. V tomto směru nemohou existovat kompromisy: ten, kdo díky Boží milosti přijímá misijní poslání, je povolán, aby žil misijního ducha. Pro tyto lidi se hlásání Krista na mnoha perifériích světa stává způsobem, jak žít následování Krista, a je náhradou za mnohé námahy a strádání.

Každá tendence odchýlit se od tohoto povolání, i když je doprovázena šlechetnými pohnutkami spojenými s mnoha pastoračními, církevními nebo humanitárními potřebami, se neslučuje s osobním povoláním od Pána ke službě evangeliu. Vychovatelé v misijních institutech jsou vyzýváni jednak k tomu, aby jasně a poctivě ukazovali tuto životní a pracovní perspektivu, a stejně tak aby byli odborníky na rozpoznávání autentických misijních povolání. Obracím se především na mladé, kteří jsou ještě schopni odvážných svědectví a obětavých činů, jež často jdou proti proudu: nenechte si uloupit sen o skutečné misii, o následování Ježíše, k němuž bude patřit naprosté sebedarování. Ve skrytosti svého svědomí se zeptejte, z jakého důvodu jste se rozhodli pro misijní řeholní život, a svou připravenost pro jeho přijetí poměřujte tím, čím On je: darem lásky pro službu hlásání evangelia; a pamatujte na to, že hlásání evangelia je, spíše než potřebou pro ty, kdo ho ještě neslyšeli, nezbytností pro toho, kdo miluje svého Mistra.

Misie dnes stojí před výzvou respektovat potřeby všech národů, aby mohly vycházet ze svých vlastních kořenů a zachovávat hodnoty svých kultur. Jde o to poznávat a respektovat ostatní tradice a filozofické systémy a každému národu a každé kultuře přiznávat právo na to, aby se za pomoci své vlastní tradice přibližovaly k chápání Božího tajemství a k přijímání Ježíšova evangelia, jež je pro kultury světlem a jejich proměňující silou.

V rámci této komplexní dynamiky si klademe otázku: „Komu se má evangelní zvěst hlásat přednostně?“ Odpověď je jasná a nacházíme ji v samotném evangeliu: jsou to chudí, nepatrní, nemocní, ti, jimiž se často pohrdá a zapomíná se na ně, ti, kdo nemají nic na oplátku (srov. Lk 14,13-14). Evangelizace určená přednostně jim je znakem Království, které přinesl Ježíš: „Mezi naší vírou a chudými je nedělitelné pouto. Nikdy je nenechávejme samotné“ (apoštol. exhortace Evangelii gaudium,48). To musí být jasné především lidem, kteří se rozhodli pro zasvěcený misijní život; slibem chudoby si volí následování Krista v tom, co On upřednostňoval, nikoli ideologicky, ale ztotožněním se s chudými tak jako On a životem v jejich každodenních těžkých existenčních podmínkách, při němž se zříkají uplatňování jakékoli moci, aby se stávali bratry a sestrami těch posledních a přinášeli jim radost evangelia a výraz Boží lásky.

Proto, aby zasvěcení žili křesťanské svědectví a byli znamením Otcovy lásky mezi nejmenšími a chudými, je jejich úkolem napomáhat přítomnosti věřících laiků v misijní službě. Už Druhý vatikánský koncil prohlašoval: „Laici spolupůsobí v evangelizačním díle církve a účastní se jejího spasitelného poslání zároveň jako svědkové i jako živé nástroje“ (Ad gentes,41). Je potřebné, aby se zasvěcení misionáři se stále větší odvahou otevírali těm, kdo jsou připraveni s nimi spolupracovat, aby třeba jen na omezenou dobu získali zkušenost na tomto poli. Jsou to bratři a sestry, kteří si přejí sdílet misijní povolání zasazené do křtu. Misijní domy a struktury jsou přirozeným místem pro jejich přijímání a pro jejich lidskou, duchovní a apoštolskou podporu.

Misijní instituce a díla církve jsou plně ke službě těm, kdo neznají Ježíšovo evangelium. Pro účinné dosahování tohoto cíle mají zapotřebí charismat a misijního úsilí zasvěcených, ale také sami zasvěcení potřebují ke své službě nějakou strukturu; ta je výrazem péče římského biskupa o to, aby byla zaručena koinonia a aby se spolupráce a synergie stávaly integrální součástí misijního svědectví. Ježíš stanovil jednotu učedníků jako podmínku pro to, aby svět uvěřil (srov. Jan 17,21). Taková konvergence není totéž co právnicko-organizační podřízení institucionálním orgánům anebo umrtvení fantazie Ducha, který rodí různost, ale znamená posílení účinnosti evangelního poselství a prosazování oné jednoty úmyslů, jež je rovněž plodem Ducha.

Misijní dílo Petrova nástupce má univerzální apoštolský horizont. K tomu má také zapotřebí mnoha charismat zasvěceného života, aby tak mohlo obsáhnout široký horizont evangelizace a bylo schopno zajišťovat odpovídající přítomnost na hranicích i v dosažených oblastech.

Drazí bratři a sestry, vášní misionáře je evangelium. Svatý Pavel mohl prohlašovat: „Běda mi, kdybych ho nehlásal“ (1 Kor 9,16). Evangelium je pro každého člověka zdrojem radosti, osvobození a spásy. Církev si tento dar uvědomuje, a proto ji nikdy neunaví neustále všem hlásat „to, co bylo od počátku, co jsme slyšeli, vlastníma očima viděli“ (1 Jan 1,1). Posláním služebníků slova – biskupů, kněží, řeholníků i laiků – je uvádět všechny bez výjimky do osobního vztahu s Kristem. Na obrovském poli misijní činnosti církve je každý pokřtěný povolán, aby co nejlépe, podle své osobní situace, prožíval své osobní nasazení. Velkorysou odpověď na univerzální povolání mohou poskytovat zasvěcení muži a zasvěcené ženy prostřednictvím intenzivního života modlitby a spojení s Pánem i svou osobní spásonosnou obětí.

Panně Marii, Matce církve a vzoru misijního života, svěřuji všechny, kdo v každém životním stavu spolupracují při hlásání evangelia ad gentes anebo na vlastním území, a ze srdce uděluji každému apoštolské požehnání.

 FRANTIŠEK

Ve Vatikánu 24. května 2015, na slavnost Seslání Ducha Svatého

Drazí bratři a sestry!

Ještě i dnes je mnoho lidí, kteří neznají Ježíše Krista. Misie ad gentes, k níž jsou povoláni všichni členové církve, zůstává velmi naléhavá, neboť církev je misijní svou podstatou: zrodila se, aby „vycházela na cestu“. Světový den misií poskytuje věřícím z různých kontinentů výsadní příležitost, aby se modlili a konkrétními skutky vyjadřovali svou solidaritu s podporou mladým církvím na misijních územích. Jedná se o oslavu plnou milosti a radosti: milosti proto, že Duch Svatý, jehož poslal Otec, poskytuje moudrost a sílu těm, kdo jsou vnímaví vůči jeho působení; a radosti proto, že Ježíš Kristus, Otcův Syn, poslaný pro evangelizaci světa, podporuje a provází naše misijní dílo. Chtěl bych předložit biblický obraz z Lukášova evangelia (srov. 10, 21-23), který znázorňuje právě radost Ježíše i jeho učedníků vyslaných na misii.

1. Evangelista vypravuje, že Pán vyslal ve dvojicích dvaasedmdesát učedníků do měst a vesnic, aby hlásali, že Boží království se přiblížilo a připravovali lidi na setkání s Ježíšem. Když učedníci splnili své misijní poslání, vrátili se plní radosti; radost je převládajícím tématem této první nezapomenutelné misionářské zkušenosti. Božský Mistr jim řekl: „Radujte se ani ne tak z toho, že se vám podrobují duchové, spíše se radujte, že vaše jména jsou zapsána v nebi. V té chvíli zajásal v Duchu Svatém a řekl: ‚Velebím tě, Otče, Pane nebe a země‘, … Když byli sami, obrátil se ke svým učedníkům s těmito slovy: ‚Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte‘“ (Lk 10, 20-21.23).

Lukáš představuje tři obrazy. Ježíš nejprve hovořil s učedníky, poté se obrátil na Otce a pak znovu hovoří s nimi. Ježíš chce učedníkům umožnit účast na své radosti, jež je odlišná od té, jakou zakusili oni, a převyšuje ji.

2. Učedníci byli plní radosti a nadšení z toho, že mohli osvobozovat lidi od démonů. Ježíš je však napomíná, aby se neradovali ani tak z moci, které se jim dostalo, jako spíše z přijaté lásky: „že vaše jména jsou zapsána v nebi“ (Lk 10, 20). Byla jim totiž darována zkušenost Boží lásky a také možnost se o ni podělit. A tato zkušenost učedníků je pro Ježíšovo srdce důvodem radostné vděčnosti. Toto potěšení zachytil Lukáš v perspektivě trojičního společenství: „Ježíš zajásal v Duchu Svatém“, obrátil se k Otci a vzdal mu chválu. Tento okamžik intimní radosti tryská z hluboké lásky Ježíše jako Syna k jeho Otci, Pánu nebe a země, který ukryl tyto věci před moudrými a chytrými, ale odhalil je maličkým (srov. Lk 10, 21). Bůh ukrývá a odhaluje a v této modlitbě chvály vyniká především to, že odhaluje. Co Bůh odhalil a ukryl? Tajemství svého království, ustanovení Božího panství v Ježíšovi a vítězství nad satanem.

To všechno Bůh ukryl před těmi, kdo jsou příliš plní sebe a předstírají, že už všechno vědí. Svou domýšlivostí bývají jako zaslepeni a Bohu nenechávají prostor. Snadno si můžeme představit některé Ježíšovy současníky, které často napomínal, ale jedná se o stále existující nebezpečí, jež se týká i nás. Naproti tomu „malými“ jsou ti pokorní, jednoduší, chudí, vydědění, lidé bez hlasu, znavení a utlačovaní, které Ježíš nazývá „blaženými“. Docela dobře můžeme jimi mít na mysli Marii a Josefa, galilejské rybáře i učedníky, které povolával cestou během svého kázání.

3. „Ano, Otče, tak se ti zalíbilo.“ (Lk 10, 21) Ježíšův výraz je třeba chápat s ohledem na jeho vnitřní radost, kde zalíbení poukazuje na spásonosný a láskyplný Otcův plán ve vztahu k lidem. Ježíš zajásal pro tuto Boží dobrotu, neboť Otec se rozhodl milovat lidi stejnou láskou, jakou má k Synovi. Ježíš kromě toho také poukazuje na Mariinu radost: „Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli.“ (Lk 1, 47) Jedná se o radostnou zvěst, která vede ke spáse. Maria nosila ve svém lůně Ježíše, nejvýsostnějšího Evangelizátora, setkala se s Alžbětou, zaplesala radostí v Duchu Svatém a zazpívala Magnificat. Ježíš viděl, že misie jeho učedníků skončila úspěšně a že mají radost, zaplesal v Duchu Svatém a obrátil se k Otci s modlitbou. V obou případech se jedná o radost z účinkující spásy, protože láska, jíž Otec miluje Syna, se dostává až k nám a působením Ducha Svatého nás zahaluje a umožňuje nám vstoupit do trojičního života.

Otec je zdrojem radosti, Syn je jejím projevem a Duch Svatý jejím oživovatelem. Hned poté, co vzdal chválu Otci, nás Ježíš slovy evangelisty Matouše vyzývá: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“ (11, 28-30) „Radost evangelia naplňuje srdce i život těch, kdo se setkávají s Ježíšem. Ti, kdo přijímají spásu od něj, jsou vysvobozeni z hříchu, ze smutku, z vnitřní prázdnoty a z osamění. S Ježíšem se vždycky rodí a obnovuje radost.“ (apoštol. exhortace Evangelii gaudium, 1)

Takovéto setkání s Ježíšem bylo naprosto jedinečnou zkušeností pro Pannu Marii, jež se stala „příčinou naší radosti“. Učedníci zase přijali povolání být s Ježíšem, který je poslal, aby evangelizovali (srov. Mk 3, 14), a oni tak byli naplněni radostí. Proč do této řeky radosti nevstoupíme i my?

4. „Velké nebezpečí, které hrozí současnému světu s jeho rozmanitou, leč zatěžující konzumní nabídkou, je individualistický smutek, který prýští ze zpohodlnělého a lakomého srdce, z chorobného vyhledávání povrchních rozkoší a otupělého svědomí.“ (apoštol. exhortace Evangelii gaudium, 2) Proto lidstvo velmi potřebuje čerpat ze spásy, kterou přinesl Kristus. Učedníci jsou ti, kdo se nechávají stále více uchvacovat Ježíšovou láskou a poznamenávat ohněm náruživosti pro Boží království, aby byli nositeli evangelní radosti. Všichni Pánovi učedníci jsou povoláni k tomu, aby živili radost z evangelizace. Biskupové coby první mezi zodpovědnými za hlásání mají za úlohu napomáhat jednotě místní církve v jejím misijním nasazení. Mají mít na paměti, že radost ze zvěstování Ježíše Krista se vyjadřuje jak starostí o hlásání na těch nejvzdálenějších místech, tak i v neustálém vycházení na periferie jejich vlastního území, kde čeká především mnoho chudých lidí.

V mnohých oblastech se nedostává povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu. Často je to způsobeno tím, že společenství, kde chybí nakažlivé apoštolské nadšení, přinášejí málo nadšení a nevzbuzují přitažlivost. Evangelní radost tryská ze setkání s Kristem a se sdílení s chudými. Proto povzbuzuji farní společenství, sdružení a skupiny, aby žily intenzivním bratrským životem, založeným na lásce k Ježíšovi a pozorným vůči potřebám těch nejvíce strádajících. Kde je radost, horlivost a touha přinášet druhým Krista, tam vznikají ryzí povolání. Mezi nimi nelze zapomínat na laická povolání k misii. Vědomí věřících laiků o jejich misijní totožnosti již dorostlo, stejně jako povědomí o tom, že jsou povoláni k přebírání stále významnější úlohy při šíření evangelia. Proto je zapotřebí jejich náležité formace s ohledem na účinné apoštolské působení.

5. „Bůh miluje radostného dárce.“ (2 Kor 9, 7) Světový den misií je rovněž možností pro oživení touhy a morální povinnosti radostně se zúčastnit na misii ad gentes. Osobní finanční příspěvek je znamením toho, že se sami obětujeme, především pro Pána a pak i pro bratry, aby se náš materiální dar stával nástrojem pro evangelizaci lidstva, jež se utváří na lásce.

Drazí bratři a sestry, o tomto Světovém dni misií se moje myšlenky ubírají ke všem místním církvím. Nenechme si vzít radost z evangelizace! Vyzývám vás, abyste se ponořili do radosti z evangelia a udržovali lásku, která je schopna přinášet světlo vašemu povolání a misijnímu poslání. Povzbuzuji vás, abyste se při své vnitřní pouti nezapomínali vracet k „první lásce“, s níž Pán Ježíš Kristus rozehřál srdce každého. Není to z nějakého nostalgického citu, ale proto, abyste setrvali v radosti. Pánův učedník setrvává v radosti, když přebývá s ním, když koná jeho vůli a když sdílí víru, naději a evangelní lásku.

K Panně Marii, vzoru pokorné a radostné evangelizace, se obracejme se svou modlitbou za to, aby se církev stávala domem pro mnohé, matkou pro všechny národy a umožňovala vznik nového světa.

Ve Vatikánu 8. června 2014, na slavnost Seslání Ducha Svatého