„Hle, ubožák zavolal a Hospodin slyšel“ (Ž 34,7)

Světový den chudých letos připadá na neděli 18. listopadu. Připomíná se vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále. Papež František ho ustanovil na závěr roku Božího milosrdenství a letos proběhne již po druhé. 

Pětistránkové poselství ke Světovému dni chudých papeže Františka nese podpis z liturgické památky sv. Antonína z Padovy (13. 6.). Svatý otec se v něm zamýšlí nad třemi slovy, jež charakterizují vztah mezi chudým a Bohem, totiž zavolání chudého,  jeho vyslyšení Bohem a vysvobození.

V poselství papeže Františka ke Světovému dni chudých čteme: „Chudoba je stav který nevyjádří jedno slovo; stává se voláním, které proniká k nebesům a dochází k Bohu. Toto volání není ničím jiným než výrazem utrpení a osamocení, zdeptanosti i naděje. Můžeme se ptát: proč toto volání, které stoupá k Bohu, nedochází k našemu sluchu a nechává nás lhostejnými? Světový den chudých nás vybízí k vážnému zpytování svědomí…

Hospodinovo vyslyšení vždycky přináší spásu, protože hojí rány duše i těla, nastoluje spravedlnost, přináší pomoc a dává nový začátek důstojnému životu. Světový den chudých má být nepatrnou odpovědí celé církve, jež se obrací k chudým v každé zemi, aby si nemysleli, že jejich volání padá do prázdna. Je jako kapka vody v poušti chudoby, ale může být znamením sdílení mezi strádajícími a zjednávat aktivní účast bratří a sester. Není to akt, kterým je delegováno na druhé to, co potřebují chudí, nýbrž výraz osobního zapojení těch, kteří naslouchají jejich volání…

Chudoba se nevyhledává, nýbrž vytváří, a to  sobectvím, pýchou, chamtivostí a nespravedlností. Tyto staré nešvary a hříchy mají dramatické sociální důsledky. Osvobození, které přináší Pán, je skutkem spásy pro ty, kdo mu vyjádřili svůj zármutek a úzkost. Vězení chudoby bude zbořeno Boží mocí, jak praví mnohé Žalmy (srov. 22,25; 31,8-9, 91,3). Boží spása má podobu ruky podané chudému a pokojného pohledu na život.” 

 

Poselství Svatého otce Františka ke druhému Světovému dni chudých

(XXXIII. neděle v liturgickém mezidobí, 18. listopadu 2018)

Hle, ubožák zavolal a Hospodin slyšel
1. „Hle, ubožák zavolal a Hospodin slyšel“ (Ž 34,7). Žalmistova slova se stávají našimi ve chvíli, kdy jsme sami voláni, abychom se setkali s různými situacemi utrpení a vyloučení na okraj, ve kterých žije tolik našich bratří a sester, které obvykle označujeme obecným pojmem „chudí“. Pisateli těchto slov není uvedená situace cizí, naopak. On sám má přímou zkušenost s chudobou, ale proměňuje ji v píseň chvály a vděčnosti Pánu. Tento žalm dnes umožňuje i nám, kteří jsme ponořeni do tolika forem chudoby, abychom pochopili, kdo jsou skuteční chudí, tedy ti, ke kterým máme obrátit svůj pohled, naslouchat jejich volání a poznat jejich potřeby.
Je nám především řečeno, že Pán naslouchá chudým, kteří k němu volají, a je dobrý k těm, kteří, se srdcem sklíčeným smutkem, samotou a vyloučením, u něj hledají útočiště. Poslouchá všechny ty, jejichž důstojnost je pošlapávána, a oni mají přesto sílu obrátit svůj pohled vzhůru, aby obdrželi světlo a útěchu. Naslouchá těm, kteří jsou pronásledováni jménem falešné spravedlnosti, utlačováni politikami nehodnými toho jména a vystrašeni násilím; i přesto dokážou najít v Bohu svého Spasitele. To, co z této modlitby vysvítá, je především pocit odevzdanosti a důvěry v Otce naslouchajícího a přijímajícího. V celé délce vlny těchto slov můžeme hlouběji pochopit to, co Ježíš vyhlásil slovy blahoslavenství: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království“ (Mt 5,3).
V síle této jedinečné a z mnoha ohledů nezasloužené a plně nevyjádřitelné zkušenosti lze nicméně vnímat touhu sdělit ji druhým, nejprve těm, kteří jsou podobně jako žalmista chudí, odmítaní a vylučovaní. Vždyť žádný se nemůže považovat za vyloučeného z Otcovy lásky, a to zvláště ve světě, který jako první cíl často vyvyšuje bohatství a vede k uzavřenosti do sebe sama.

2. Třemi slovesy charakterizuje žalm postoj chudého a jeho vztah k Bohu. Především sloveso „volat“. Podmíněnost chudobou se nedá vystihnout jedním slovem, ale stává se křikem, který proniká nebesa a dochází k Bohu. Co jiného vyjadřuje volání chudého než právě jeho utrpení a samotu, jeho zklamání a naději? Můžeme se ptát: Jak je možné, že tento křik, který vystoupí až před tvář Boží, nedokáže dolehnout k našim uším a nechává nás netečnými a chladnými? 
U příležitosti tohoto Dne jsme voláni k vážnému zpytování svědomí, abychom poznali, zda opravdu jsme schopni naslouchat chudým.
To, co potřebujeme, je ticho k naslouchání, abychom zachytili jejich hlas. Pokud příliš mluvíme my, nedokážeme uslyšet je. Mám často obavu, že tolik iniciativ, jakkoli jsou záslužné a potřebné, děláme víc proto, abychom uspokojili sebe samotné, než abychom vyslyšeli volání chudáka.
V takovém případě, ve chvíli, kdy chudí o sobě dávají vědět křikem, nejde o odpovídající vztah, protože není schopen vstoupit do souzvuku s jejich situací. Cele jsme uvízli v léčce kultury, která nutí dívat se na sebe do zrcadla a přehnaně o sebe pečovat a domnívat se, že jedno altruistické gesto by mělo stačit k tomu, abychom se cítili uspokojení, aniž bychom se přímo nechali ohrozit.

3. Druhé sloveso je „odpovědět“. Hospodin, říká žalmista, nejen že naslouchá křiku chudého, ale také mu odpovídá. Jeho odpověď, jak je to potvrzeno celými dějinami spásy, je plnou účastí lásky na situaci chudáka. Bylo tomu tak, když Abrám předkládal Hospodinu svoji prosbu mít potomstvo, třebaže on sám i jeho žena Sára už byli pokročilého věku a děti mít nemohli (srov. Gn 15,1–6). Podobně se to stalo, když měl Mojžíš zjevení Božího jména v hořícím keři a obdržel poslání vyvést lid z Egypta (srov. Ex 3,1–15). A tato odpověď se potvrzovala během celé cesty lidu na poušti: když pociťoval hlad a žízeň (srov. Ex 16,1–16; 17,1–7) a když upadal do ještě horší ubohosti, tedy nevěrnosti smlouvě a modloslužbě (srov. Ex 32,1–14).
Boží odpověď chudému je vždycky zásahem spásy, který uzdravuje rány duše a těla, který nastoluje spravedlnost a pomáhá k novému začátku důstojného života. Hospodinova odpověď je také výzvou, aby každý, kdo v něj věří, mohl v rámci lidských možností jednat podobně. Světový den chudých má být nepatrnou odpovědí celé církve, rozšířené po celém světě, jež se obrací k chudým
jakéhokoli druhu a v kterékoli zemi, aby se nedomnívali, že jejich volání zaniká do prázdna. Snad je to jako kapka vody v poušti chudoby, ale může být znamením sdílení mezi strádajícími, aby pocítili účinnou přítomnost bratra a sestry. Není to skutek, kterým je delegováno na druhé to, co potřebují chudí, nýbrž výraz osobního zapojení těch, kteří naslouchají jejich volání. Starostlivost věřících se nemůže omezit na formu asistence – třebaže ta je v první chvíli potřebná a vítaná – ale vyžaduje onu „láskyplnou pozornost“ (apoštolská exhortace Evangelii gaudium,199), která ctí druhého jako osobu a hledá jeho dobro.

4. Třetí sloveso zní „osvobodit“. Chudý v Bibli žije s jistotou, že Bůh zasáhne v jeho prospěch, aby mu navrátil důstojnost. Chudoba není zamýšlená, ale je stvořena egoismem, pýchou, nenasytností a nespravedlností. To jsou zla stará jako člověk, nicméně jde o hříchy, které postihují tolik nevinných, protože s sebou nesou tak dramatické důsledky. Jednání, kterým Bůh osvobozuje, je spásným činem pro všechny ty, kteří mu odhalili své smutky a obavy. Vězení chudoby je překonáno mocným Božím zásahem. Je tolik žalmů, které vyprávějí a oslavují tyto dějiny spásy, potvrzující se v osobním životě chudého: „Nepohrdl poníženým, v opovržení ho neměl. Když trpěl
příkoří, neukryl před ním svou tvář, slyšel, když k němu o pomoc volal“ (Ž 22,25). Možnost kontemplovat Boží tvář je výrazem jeho přátelství, jeho blízkosti a spásy. „Shlédl jsi na mé pokoření. Vždyť ty víš, co sužuje mou duši; […] postavils mé nohy na volné prostranství“ (Ž 31,8–9). Nabídnout chudému „volné prostranství“ je stejné jako osvobodit ho z „osidla lovce“ (srov. Ž 91,3), vyprostit ho z léčky nastražené na jeho cestě, aby mohl lehce kráčet a pohlížet na život klidnýma očima. Boží spása na sebe bere podobu ruky vystřené směrem k chudému, ruky nabízející přijetí, chránící a umožňující vnímat přátelství, které potřebuje. Právě díky této konkrétní, hmatatelné blízkosti začíná skutečná osvobozující cesta: „Každý křesťan a každé společenství je povoláno být nástrojem Božím k osvobozování a k podpoře chudých, aby se mohli plně integrovat do společnosti. To předpokládá, že budeme chápaví a budeme pozorně naslouchat prosbám chudých a poskytovat jim pomoc“ (apoštolská exhortace Evangelii gaudium,187).

5. Je pro mě důvodem k dojetí vědět, že tolik chudých se ztotožnilo s Bartimaiem, o kterém vypráví evangelista Marek (srov. 10,46–52). Slepý Bartimaios „seděl u cesty a žebral“ (v. 46), a jakmile uslyšel, že kolem jde Ježíš „začal křičet“ a vzývat „Syna Davidova“, aby se nad ním smiloval (srov. v. 47). „Mnozí ho okřikovali, aby mlčel. On však křičel ještě víc“ (v. 48). Syn Boží vyslyšel jeho volání: «„Co chceš, abych pro tebe udělal?“ A slepec mu odpovídá: „Mistře, ať vidím!“»(v. 51). Tato stránka evangelia činí zřejmým to, co žalm ohlašoval jako příslib. Bartimaios je chudákem, který zakouší nedostatek základních schopností, především schopnosti vidět a pracovat. Kolik cest přivádí i dnes k projevům nejistoty! Nedostatek základních prostředků k obživě, vyloučení na okraj ve chvíli, kdy se nedostává vlastních sil k práci, různé formy sociálního otroctví i přes dosažený pokrok lidstva… Kolik chudých se dnes podobně jako Bartimaios nachází
na okraji cesty a hledá smysl ve své situaci! Kolik se jich ptá, proč se dostali až na dno této propasti a jak se z ní mohou osvobodit ven! Očekávají, že se k nim někdo přiblíží a řekne: „Odvahu, buď dobré mysli! Vstaň, volá tě!“ (v. 49)

Bohužel se často stává, že hlasy, které zaznívají, jsou naopak napomínáním, vybízením mlčet a podrobit se. Jde o falešné hlasy, častokrát vedené fobií z chudých, považovaných nejen za nuzáky, ale i za lidi přinášející nejistotu, nestabilitu, nepořádek do  každodenních zvyklostí, tedy za ty, které je třeba odmítnout a držet ve vzdálenosti. Tíhneme k tomu, vytvořit odstup mezi sebou a jimi a neuvědomujeme si, že se tak udržujeme ve vzdálenosti od Pána Ježíše, který je neodmítá, ale volá k sobě a poskytuje jim útěchu. Jak výstižně v této souvislosti znějí prorocká slova o životním stylu věřícího: „rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít […], lámat svůj chléb hladovému […], přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší, […], vidíš-li nahého, obléci ho“ (Iz 58,6–7). Pro takové jednání je hřích odpuštěn (srov. 1 Petr 4,8), spravedlnost jde svou cestou a až my budeme volat k Pánu, on odpoví a řekne: „Tady jsem!“ (srov. Iz 58,9)

6. Chudí jako první mají schopnost poznávat Boží přítomnost a vydávat svědectví o jeho blízkosti v jejich životech. Bůh zůstává věrný svému příslibu a ani v temnotě noci nepřestává poskytovat žár své lásky a útěchy. Ovšem pro překonání skličující situace chudoby je pro ně důležité, aby vnímali blízkost bratří a sester, kteří se o ně budou zajímat a kteří jim otevřou dveře srdce a života, dají jim pocítit, že je považují za přátele a rodinu. Jenom tak můžeme objevit „spasitelnou sílu jejich životů“ a „postavit je do středu života putující církve“ (apoštolská exhortace Evangelii gaudium,198). 
Tímto světovým dnem jsme zváni, abychom naplnili slova žalmu: „Chudí se najedí do sytosti“ (Ž 22,27). Víme, že v jeruzalémském chrámě po obětním rituálu následovala hostina. 
V mnoha diecézích se toto stalo praxí, která v loňském roce obohatila oslavu prvního Světového dne chudých. Mnozí se setkali s vroucím přijetím v domě, zakusili radost ze svátečního jídla a poznali solidaritu těch, kteří se prostým a bratrským způsobem rozhodli sdílet svůj stůl. Přál bych si, aby také letos a v budoucnu byl tento den slaven ve znamení radosti ze znovunalezené schopnosti být spolu. Společně se v komunitě modlit a sdílet nedělní oběd. Jde o zkušenost, která nás vrací k prvnímu křesťanskému společenství, které evangelista Lukáš popisuje v celé jeho originalitě a jednoduchosti: „Setrvávali v apoštolském učení, v (bratrském) společenství, v lámání
chleba a v modlitbách. […] Všichni, kteří přijali víru, drželi pevně pohromadě a měli všechno společné; prodávali svůj majetek a dělili ho mezi všechny, jak kdo potřeboval“ (Sk 2,42.44–45).

7. Existuje bezpočet iniciativ, které podniká křesťanské společenství, aby dalo najevo blízkost a poskytlo úlevu v tolika projevech chudoby, které se odehrávají před našima očima. Spolupráce s jinými organizacemi, které nejsou vedeny vírou, ale lidskou solidaritou, dokáže přinést pomoc, kterou bychom sami poskytnout nedokázali. Vědomí, že v nezměrném světě chudoby je naše pomoc omezená, slabá a nedostatečná, vede k natažení rukou směrem ke druhým, aby vzájemná spolupráce mohla dosáhnout cíle účinnějším způsobem. Jsme vedeni vírou a příkazem lásky, ale umíme uznat i jiné formy pomoci a solidarity, které si částečně stanovují stejné cíle; je jen důležité,
abychom nezapomínali na to, co je nám vlastní, totiž přivádět všechny k Bohu a ke svatosti.
Sdílení různých zkušeností a pokora v nabízení naší spolupráce, bez jakéhokoli stavění se dopředu, jsou odpovídající a zcela evangelní odpovědí, kterou můžeme dát. 
Před chudými nejde o to, abychom soutěžili, kdo bude v pomoci první, ale musíme pokorně uznat, že je to Duch, jenž probouzí gesta, která mají být znamením Boží odpovědi a blízkosti.
Najdeme-li způsob, jak se k chudým přiblížit, musíme si být vědomi toho, že prvenství je na Tom, který otevřel naše oči i srdce k obrácení. Chudí nepotřebují protagonismus, ale lásku, která se dokáže skrývat a zapomínat na poskytnuté dobro. Pravými hrdiny jsou Pán a chudí. Kdo se dává do služby, stává se nástrojem v rukou Božích, aby umožnil poznání jeho přítomnosti a spásy. Připomíná to apoštol Pavel, když píše křesťanům do Korintu, kteří soutěžili mezi sebou ohledně charismat, ve snaze vlastnit ta nejlepší: «Oko tedy nemůže říci ruce: „Nepotřebuji tě!“ nebo zase hlava nohám: „Nepotřebuji vás!“» (1Kor 12,21) Apoštol předkládá důležitou úvahu,
v níž si všímá, že tělesné údy, které se nám jeví jako nejslabší, jsou těmi nejdůležitějšími (srov. v. 22); těm, které „považujeme za méně ušlechtilé, projevujeme větší úctu, a ty, za které se stydíme, tím slušněji zakrýváme, kdežto údy ušlechtilé (takové ohledy) nepotřebují“ (vv. 23–24). Když Pavel dává základní poučení o charismatech, vychovává křesťanské společenství k evangelijnímu přístupu vůči jeho nejslabším a nejpotřebnějším členům. Kristovým učedníkům mají být cizí pohrdání i postoje svatouškovství vůči nim; jsou spíš povoláni k tomu, aby jim projevovali úctu a dávali přednost v přesvědčení, že oni představují skutečnou přítomnost Krista mezi nimi. „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nepatrných bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40).

8. Zde se dá pochopit, jak je náš způsob života vzdálený světskému způsobu, který oslavuje, následuje a napodobuje ty, kteří mají moc a bohatství, přičemž vyčleňuje na okraj chudé a považuje je za odpad a hanbu. Apoštolova slova jsou pozváním, abychom k plnosti evangelia přivedli solidaritu s nejslabšími a méně obdařenými členy Kristova těla: „Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy, je-li některý úd vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují“ (1Kor 12,26). Ve stejném smyslu nás vybízí v Listě Římanům: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Buďte mezi sebou stejného smýšlení. Nedychtěte po věcech vysokých, ale spíše se sklánějte k věcem
obyčejným“ (12,15–16). To je povolání Kristova učedníka; ideál, který je třeba soustavně sledovat, je stále více si osvojovat „smýšlení Krista Ježíše“ (Flp 2,5).

9. Slovo naděje se stává přirozeným epilogem, ke kterému odkazuje víra. Často jsou to právě chudí, kteří uvádějí do krize naši indiferentnost, dceru vidění života příliš zahleděného do sebe a svázaného s přítomností. Křik chudého je i voláním naděje, ve které se projevuje jistota osvobození. Je to naděje opřená o Boží lásku, neopouštějící toho, kdo na ni spoléhá (srov. Řím 8,31–39). Svatá
Terezie z Avily napsala ve své Cestě k dokonalosti: „Chudoba je statkem, který v sobě uzavírá všechny statky světa; zajišťuje nám obrovské panství, myslím tím, že z nás dělá vlastníky všech pozemských statků od okamžiku, kdy jimi opovrhneme“ (2,5). A v měřítku, v jakém jsme schopni rozlišit pravé bohatství, se stáváme bohatými před Bohem a moudrými před sebou i před druhými. Je to právě tak: v míře, v jaké dokážeme rozpoznat správný a pravý význam bohatství, porosteme v lidskosti a staneme se schopnými sdílení.

10. Vybízím spolubratry biskupy, kněze a především jáhny, na které byly vloženy ruce právě pro službu chudým (srov. Sk 6,1–7), spolu se zasvěcenými osobami a tolika laiky, kteří ve farnostech, společnostech a hnutích činí hmatatelnou odpověď církve na volání chudých, prožít tento světový den jako privilegovaný okamžik pro novou evangelizaci. Chudí evangelizují nás, když nám každodenně pomáhají objevovat krásu evangelia. Nenechme padnout do prázdna tuto příležitost milosti. Všichni se dnes považujme za jejich dlužníky a podávejme si navzájem jedni s druhými ruce, aby se mohlo uskutečnit spásné setkání, které podporuje víru, činí účinnou lásku
a uvádí naději, aby mohla s jistotou kráčet vstříc přicházejícímu Pánu.

Ve Vatikánu 13. června 2018
V den liturgické památky svatého Antonína Paduánského
FRANTIŠEK

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Evangelium (srov. Mk 6,7-13) vypráví o tom, jak Ježíš posílá svých Dvanáct. Nejprve každého jmenovitě povolal, »aby byli s ním« (Mk 3,14), naslouchali jeho slovům a pozorovali jeho uzdravující gesta; a nyní je zavolal znovu »a začal je posílat po dvou« (Mk 6,7) do vesnic, kam se sám chystal přijít. Byla to jakási „stáž“ v tom, k čemu budou posláni po Pánově Vzkříšení mocí Ducha svatého.

Evangelní úryvek se pozastavuje nad stylem misionáře, který lze shrnout do dvou bodů: misijní poslání má střed a tvář.

Učedník-misionář má především svoji ústřední oporu, kterou je Ježíšova osoba. Evangelium to naznačuje popisem, který užívá řadu sloves, jejichž podmětem je Ježíš – »zavolal«,  »poslal«,  »dával moc«,  »nařídil« a  »řekl jim« (vv. 7.8.10) – takže, když těchto Dvanáct jde a jedná, vypadají jako záře vycházející z tohoto středu, jako by se v jejich misijní činnosti nově zpřítomnil a jednal Ježíš. Z toho je patrné, že apoštolové nemají nic svého, co by měli hlásat, ani žádné svoje schopnosti, jež by měli prokazovat, nýbrž mluví a jednají jakožto „poslaní“, jako Ježíšovi poslové.

Tato evangelní epizoda se týká také nás a nejenom kněží, nýbrž všech pokřtěných, povolaných dosvědčovat Kristovo evangelium v různých oblastech života. I pro nás je toto poslání autentické pouze počínaje oním neměnným středem, kterým je Ježíš. Nejde o  iniciativu jednotlivých věřících, ani skupin, ba ani velkých uskupení, nýbrž o poslání církve neoddělitelně spojené se svým Pánem. Žádný křesťan nehlásá evangelium sám od sebe, nýbrž jedině jako poslaný církví, která obdržela mandát od samotného Krista. Právě křest z nás činí misionáře. Pokřtěný, který necítí potřebu hlásat evangelium – hlásat Ježíše – není dobrý křesťan.

Druhou charakteristikou misionářova stylu je jakási tvář, kterou tvoří chudoba prostředků. Výbava poslaného odpovídá kritériu střídmosti. Dvanáct učedníků totiž dostane příkaz, »aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku« (v.8). Mistr si přeje, aby byli svobodní a volní, bez protekce a bez privilegií, a byli si jistí pouze Láskou Toho, kdo je poslal, a silní jedině jeho slovem, které mají hlásat. Hůl a sandály je výstroj poutníků, protože jimi jsou poslové Božího království, nikoli všemohoucími manažery, nikoli nepřeložitelnými funkcionáři, nikoli hvězdami na turné. Pomysleme například na tuto diecézi, jejímž jsem biskupem. Pomysleme na některé svaté této římské diecéze: svatého Filipa Neriho, svatého Benedikta Labra, svatého Alexeje, svatou Ludovicu Albertoni, svatou Františku Římskou, svatého Gaspara del Bufalo a mnohé jiné. Nebyli to funkcionáři či podnikatelé, nýbrž skromní pracovníci Království. Takovou měli tvář. A k této „tváři“ patří také způsob přijetí, jakého se tomuto poselství dostane. Může se totiž stát, že nebude přijato nebo vyslechnuto (srov. v.11). I toto je chudoba: zkušenost ztroskotání. Odmítnutí a ukřižování Ježíše předznamenává úděl jeho posla. Jedině jsme-li sjednoceni s Ním – tedy s Tím, který zemřel a vstal z mrtvých – dokážeme najít odvahu evangelizovat.

Panna Maria, první učednice a misionářka Božího Slova ať nám pomáhá vnášet do světa poselství evangelia se skromnou a zářivou radostí přes jakékoliv odmítání, neporozumění či soužení.

Promluva papeže Františka před Angelus 15. července 2018, nám. sv. Petra

Před letošním Generálním shromážděním Papežských misijních děl, jehož pastorační část se zabývala dvěma hlavními tématy – přínosem mladých lidí v rámci misií a vztahem mezi evangelizací a digitálním světem, pozdravil papež František národní ředitele ze všech kontinentů prostřednictvím videoposelství, které přinášíme v plném znění:

Drazí bratři a sestry,

tímto krátkým poselstvím bych rád upozornil na Papežská misijní díla, důležitou, ovšem málo známou realitu v rámci církevní misie. Již od prvních časů byla vzájemná podpora mezi místními církvemi, které usilovaly o hlásání a dosvědčování evangelia, znamením všeobecné církve. Misie, sycená Duchem zmrtvýchvstalého Pána, totiž rozšiřuje prostor víry a lásky až na nejzazší hranice země.

V devatenáctém století, založením Misijních děl, obdrželo hlásání Krista nový impuls, jehož příznačným cílem byla modlitba a konkrétní činnost na podporu evangelizace nových území. Papež Pius XI. uznal misijní díla za papežská, čímž zdůraznil, že poslání církve vůči všem národům leží Petrovu nástupci na srdci. A tak je tomu doposud! Papežská misijní díla dnes pokračují ve své důležité službě, která začala před necelými dvěma sty lety. Jejich národní ředitelé působí ve 120 zemích a u Svatého stolce jejich práci koordinují mezinárodní sekretariáty.

Proč jsou Papežská misijní díla důležitá? Zejména proto, že se máme modlit za misionáře a misionářky, za evangelizační činnost církve. Modlitba je první “misijní dílo” – skutečně první! – které každý křesťan má a musí vykonat, a je také dílem nejúčinnějším, byť to nelze nijak změřit. Zásadním hybatelem evangelizace je totiž Duch svatý, s nímž jsme povoláni spolupracovat. Tato díla navíc papežovým jménem zajišťují rovné rozdílení pomoci, tak, aby se všem církvím dostalo základní podpory na evangelizaci, udílení svátostí, vlastní kněze a katechisty, semináře a pastorační práci. Jde o podporu misionářů, kteří hlásají evangelium, a především o podporu v modlitbě, aby Duch svatý byl přítomen, neboť On nese evangelizaci vpřed.

Povzbuzuji proto všechny ke spolupráci na naší společné úloze hlásání evangelia a podpory mladých církví prostřednictvím misijních děl. Když tak budeme činit, v každém národě se místní církev bude nadále otevírat všem lidem a radostně hlásat dobrou zvěst o Ježíši Kristu, Spasiteli světa.

Všem vám ze srdce děkuji!

Papež František