Při nedělní promluvě před mariánskou modlitbou Anděl Páně rozjímal papež František o evangeliu 19. neděle v mezidobí (Lk 12,49-53), kde Ježíš mluví o „ohni, který přišel vrhnout na zem“. Zdůraznil, abychom se stále více stávali společenstvím misionářů, kteří jsou plni porozumění, mají široké srdce a radostnou tvář. Přinášíme Vám promluvu papeže Františka v plném znění.
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Evangelium této neděle (Lk 12,49-53) je součást učení, které Ježíš předkládal učedníkům, když vystupoval do Jeruzaléma, kde jej čekala smrt ukřižováním. Účel svého poslání vysvětlil pomocí třech obrazů: ohně, křtu a rozdělení. Dnes budu mluvit o prvním z nich, tedy o ohni.
Ježíš jej vyjadřuje těmito slovy: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!“ (v.49). Ježíš mluví o ohni Ducha svatého, živé přítomnosti, která v nás působí ode dne našeho křtu. Oheň je tvůrčí síla, která očišťuje a obnovuje, spaluje každou lidskou ubohost, každé sobectví a každý hřích, proměňuje nás zevnitř, obrozuje a uschopňuje nás k lásce. Ježíš si přeje, aby se v našem srdci rozhořel Duch svatý, protože jedině od srdce se může šířit žár božské lásky a rozvíjet se Boží království. Nevychází z hlavy, vychází ze srdce. Proto si Ježíš přeje, aby tento oheň vstoupil od našeho srdce. Otevřeme-li se plně působení tohoto ohně, kterým je Duch svatý, daruje nám odvahu a zápal, abychom všem hlásali Ježíše a Jeho útěšné poselství milosrdenství a spásy a beze strachu pluli na otevřeném moři. Oheň však začíná v srdci.
Při plnění svého poslání ve světě potřebuje církev – to znamená my všichni – pomoc Ducha svatého, abychom se nenechali brzdit strachem a kalkulem a nezvykli si putovat pouze uvnitř bezpečných hranic. Tyto dva postoje činí z církve funkcionářskou církev, která nikdy neriskuje. Apoštolská odvaha, kterou v nás jako oheň rozněcuje Duch svatý, nám však pomáhá překonávat zdi a bariéry, umožňuje nám být kreativní a uvádí nás do pohybu, abychom šli také po cestách neprobádaných či nepohodlných a nabízeli naději těm, které potkáme. Tento oheň Ducha svatého nás povolává, abychom se stále více stávali společenstvím vedených a přetvářených lidí, kteří jsou plni porozumění, mají široké srdce a radostnou tvář. Více než kdy jindy je dnes potřeba kněží, zasvěcených osob a věřících laiků, kteří hledí pozorným zrakem apoštolů, projevují soucit, zastavují se před obtížemi a materiální i duchovní chudobou a charakterizují tak evangelizaci a misijní poslání uzdravujícím rytmem sbližování. Právě oheň Ducha svatého nás vede, abychom se stávali bližními těm druhým: trpícím, potřebným, tolikeré lidské bídě, četným problémům, uprchlíkům, utečencům a.. těm, kdo trpí. Oheň vycházející ze srdce.
V této chvíli s obdivem myslím zejména na četné kněze, řeholníky a věřící laiky, kteří se po celém světě s velikou láskou a věrností věnují hlásání evangelia, nezřídka také za cenu života. Jejich příkladné svědectví nám připomíná, že církev nepotřebuje byrokraty a pilné funkcionáře, nýbrž nadšené misionáře, stravované horlivostí nést všem útěšné Ježíšovo slovo a Jeho milost. Toto je oheň Ducha svatého. Pokud církev tento oheň nepřijme nebo mu nedovolí vstoupit, stane se studenou či vlažnou církvi, která nebude schopna dávat život, protože bude tvořena jen studenými a vlažnými křesťany. Prospěje nám, zastavíme-li se dnes na pět minut a položíme si otázku: „Jak je na tom moje srdce? Je studené? Je vlažné? Je schopno přijmout tento oheň?“ Vezměme si na to pět minut. Všem nám to prospěje.
A prosme Pannu Marii, ať spolu s námi a za nás prosí nebeského Otce, aby na všechny věřící sestoupil Duch svatý, božský oheň, který rozehřívá srdce a pomáhá nám být solidární s radostmi a utrpeními našich bratří. Ať nás na naší cestě posiluje příklad svatého Maxmiliána Kolbeho, mučedníka lásky, jehož památka připadá na dnešek, a ať nás učí žít ohněm lásky k Bohu a k bližnímu.
Fotografie – z misijní cesty do Bangladéše.
