Při mimořádné generální audienci 9. 4. 2016 vyložil papež František vztah mezi almužnou a milosrdenstvím. Předcházelo jí čtení úryvku z Matoušova evangelia (6,1-4), který vysvětluje, jak dávat almužnu a nevystavovat na odiv své dobré skutky. Přinášíme Vám katechezi papeže Františka v plném znění. Drazí bratři a sestry, dobrý den! Evangelium, které jsme vyslechli, nám dovoluje objevit zásadní…
Při mimořádné generální audienci 9. 4. 2016 vyložil papež František vztah mezi almužnou a milosrdenstvím. Předcházelo jí čtení úryvku z Matoušova evangelia (6,1-4), který vysvětluje, jak dávat almužnu a nevystavovat na odiv své dobré skutky. Přinášíme Vám katechezi papeže Františka v plném znění.
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Evangelium, které jsme vyslechli, nám dovoluje objevit zásadní aspekt milosrdenství, kterým je almužna. Může se zdát, že almužna je věc velmi snadná, ale musíme si dát pozor na to, abychom toto gesto nepřipravili o velký obsah, který v něm je. Výraz „almužna“ je totiž odvozen z řečtiny a znamená právě „milosrdenství“. Almužna by tedy měla obnášet veškeré bohatství milosrdenství. A tak jako milosrdenství má tisíc cest a podob, tak se i almužna vyjadřuje na mnoho způsobů, aby zmírňovala potíže těch, kdo jsou potřební.
Povinnost dávat almužnu je stará jako Bible. Oběť a almužna byly dvě povinnosti, které musel zbožný člověk konat. Ve Starém zákoně jsou důležité pasáže, v nichž Bůh žádá zvláštní pozornost k chudým, kteří vystupují na různých místech jako nemajetní, cizinci, sirotci a vdovy. V Bibli se to ozývá stále znovu jako refrén: potřebný, vdova, cizinec, sirotek…. Bůh totiž chce, aby jeho lid měl před očima tyto naše bratry. Ba dovolím si říct, že jsou přímo v jádru poselství: chválit Boha obětí a chválit Boha almužnou. Spolu s povinností na ně pamatovat nám dává také cenné doporučení: „Dávej mu štědře a nebuď skoupý, když mu něco dáš“ (Dt 15,10). Znamená to, že milosrdná láska vyžaduje především postoj vnitřní radosti. Nabízet milosrdenství nemá být zátěž nebo nepříjemnost, které se chci rychle zbavit. A kolik lidí se ospravedlňuje z toho, že almužnu nedává, a říká: „Co to asi je za člověka? Tenhle, když mu něco dám, půjde a koupí si víno, aby se opil!“ Ale on se opíjí proto, že nemá jinou možnost! A ty, co děláš tajně, aby to nikdo neviděl? A přitom soudíš toho chudáka, který tě prosí o peníze na skleničku vína? Rád bych připomněl epizodu, kde starý Tobiáš poté, co přijal velký peněžní obnos, povolal svého syna a poučil ho těmito slovy: „Všem, kdo činí spravedlnost, prokazuj milosrdenství […] Neodvracej svou tvář od žádného chudáka, aby se neodvrátila Boží tvář od tebe“ (Tob 4,7-8). Jsou to velmi moudrá slova, která napomáhají pochopit hodnotu almužny.
Ježíš, jak jsme slyšeli, nám zanechal v této věci nenahraditelné učení. Především nás žádá, abychom nedávali almužnu kvůli tomu, aby nás lidé chválili a obdivovali pro naši štědrost: Ať tvoje pravice neví, co dělá tvoje levice. Nejde totiž o vnější dojem, nýbrž o schopnost zastavit se a pohlédnout do tváře člověka, který žádá o pomoc. Každý se může zeptat sám sebe: „Jsem schopen zastavit se a pohlédnout do tváře, do očí člověka, který mě žádá o pomoc? Jsem toho schopen?“ Nesmíme tedy ztotožňovat almužnu s mincí pouze chvatně hozenou, bez pohledu na člověka a bez toho, abychom se s ním zastavili a promluvili o tom, co skutečně potřebuje. Zároveň musíme rozlišovat mezi chudými a různými formami žebrání, které není dobrou službou pro skutečně chudé lidi. Zkrátka almužna je projev lásky, jímž se obracíme k těm, které potkáváme. Je to gesto upřímné pozornosti k tomu, kdo k nám přistupuje s prosbou o pomoc, učiněné ve skrytu, kde tím, kdo spatřuje a chápe hodnotu tohoto činu, je pouze Bůh. Dávat almužnu pro nás ale musí být také oběť. Vzpomínám si na jednu maminku, která měla tři děti, asi tak šest, pět a tři roky. Vždycky své děti vedla k tomu, aby dávaly almužnu lidem, kteří prosí. Jednou takhle obědvali a každý měl před sebou řízek. V tom někdo zaklepal na dveře. Největší z dětí šlo otevřít a vrátilo se s voláním „Mami, je tam nějaký chudák a prosí o jídlo, co uděláme?“ „No, něco mu dáme!“ – děti na to. „Dobře, vezmi půlku svého řízku, ty také půlku a ty také a připravíme mu dva chleby“ – „Ne, mami, to ne“ – „Jak to, že ne. Máš dávat ze svého, z toho, co tě něco stojí.“ – Teprve takhle se angažuji ve prospěch chudého. Odepřu si něco ze svého, abych to dal druhému. Rodičům tedy říkám, pozor: vychovávejte své děti k tomu, aby dávaly almužnu tímto způsobem, aby byli štědré z toho, co mají.
Vezměme si tedy k srdci slova apoštola Pavla: „Ve všem jsem vám dal příklad, jak se takto vlastní prací máme ujímat potřebných a pamatovat tím na slova Pána Ježíše: Blaženější je dávat než dostávat“ (Sk 20,35; srov. 2 Kor 9,7).
Zdroj: Rádio Vaticana
