Neděle 7. srpna 2016

Ráno se loučíme s Evou a Martinem, kteří odjíždějí o den dříve. Znovu s biskupem Kubim vyjíždíme k severu, na obzoru se zřetelně rýsují hory na území Indie. Naším cílem je farnost Dhairpara, kde slavíme nedělní mši svatou. V Bangladéši je běžný pracovní den, což dokládá i činnost dělníků na stavbě nové fary za kostelem. K obědu jsme pozváni do jedné místní rodiny, z níž vzešel jeden novokněz. Ochutnáváme i rýžové pivo, jeden z mála alkoholických nápojů tolerovaný v zemi, kde vládne prohibice. Znovu zažíváme přátelské přijetí, fotografujeme my i místní lidé, kteří si chtějí pořídit památku na evropskou návštěvu, tak neobvyklou v tomto odlehlém regionu.

Na zpáteční cestě máme příležitost k natáčení u rolníků, kteří pracují v rýžovém poli a připravují budoucí úrodu zdejší hlavní plodiny. Zastavujeme se také u křesťanské rodiny, kde se nám dostává tradičního pohoštění čajem. Ještě než se nad Bangladéš snese soumrak, natáčíme pouliční ruch s typickými rikšami, motorovými tříkolkami, autobusy i velkými nákladními vozy s pytli rýže. Večeříme na biskupství v atmosféře blížícího se loučení.

Sobota 6. srpna 2016

Po snídani na faře v Baromari nás sestry salesiánky zvou na prohlídku svých dětských domovů, školy a zdravotnického střediska, kde prý k nejčastějšímu ošetření patří hadí kousnutí. Policie nás znovu provází na cestě, kde se jinak plochá bangladéšská krajina začíná vlnit na okraji pohoří Garo, které se nachází nedaleko odtud za hranicí s Indií.

Řidič Avarest musí na úzkých mostcích a cestách vhodných spíše pro pěší provoz ukázat mnoho ze svého umění, než asi po hodině zastaví v areálu farnosti Diglakona. Místní nás znovu vítají umýváním nohou a programem s vystoupením dětí. Seznamujeme se s životem etnické menšiny Garo, jejíž příslušníci v minulosti kočovali a často museli utíkat před různými nepokoji; tento kmen tvoří většinu katolíků v diecézi Mymensingh. V krajině rýžových polí znovu hovoříme o problému s divokými slony a zde také se sesuvy půdy. Prohlížíme si také novostavbu zdravotnické stanice, o kterou se starají řeholní sestry.

Policejní doprovod nám na cestě zpět usnadňuje průjezd rušným městem Šerpur. Do Mymensinghu dojíždíme až po setmění, zdržíme se v zácpě na mostě přes Brahmaputru a při čekání na železničním přejezdu, až projede vlak s cestujícími i na střechách vagónů.

Pátek 5. srpna 2016

Biskup si sedá na přední sedadlo bílé dodávky vedle řidiče Avaresta, my obsazujeme ostatní místa a vyrážíme kolem chaotického autobusového nádraží, zapáchající skládky a přes most přes široké rameno řeky Brahmaputry. Otevírá se nám krajina rýžových polí a rybníčků, u rušných vesnických trhů nepozorujeme, že pátek je v této muslimské zemi volným dnem.

Po dvou hodinách jízdy se začíná značně zhoršovat povrch vozovky, houstne les a k našemu vozidlu se připojuje plně obsazené policejní auto, jehož posádka má v rámci protiteroristické politiky bangladéšské vlády dohlédnout na klidný průběh pobytu cizinců v oblasti. Příjezd do Kata Bari spíše nasvědčuje tomu, že budeme čelit velmi přátelským projevům – u vyzdobené vstupní brány prožíváme obřad umývání nohou, což je v kultuře kmene Garo symbol uvítání vzácné návštěvy. Slavnostně otevíráme novou školní budovu, na níž jsou pamětní desky s nápisy o podílu českých dárců. S místní komunitou slavíme bohoslužbu a prožíváme příjemné odpoledne provázené znovu s ukázkou zdejších tanců a dalšího umění, mimo jiné rituálu plašení slonů, kteří se sem občas zatoulají z příhraničních hvozdů a působí škody na obydlích i úrodě. S velkou vstřícností se setkáváme i během krátké procházky po vesnici.

Navečer nás – stále s policejním doprovodem – čeká krátký přesun na faru v Baromari. Prohlížíme si nedaleké mariánské poutní místo se šestnáctimetrovou sochou a večer znovu obdivujeme pohybový talent dětí. Vydatný déšť znovu přichází až v noci, tentokrát v doprovodu ohlušující bouřky.

Čtvrtek 4. srpna 2016

Kolem 10. hodiny místního času přistáváme na letišti v Dháce a zvykáme si na vysokou teplotu a vlhkost (už dopoledne je přes 30 st. C.). Bez problémů získáváme víza a procházíme celní a pasovou kontrolou. Čekají na nás P. Rodon z Mymensinghu s řidičem Avarestem, který je hlavním hrdinou příštích okamžiků, když nás vleklou a chaotickou dopravní zácpou vyváží ze severního předměstí mnohamiliónové Dháky směrem k Mymensinghu. Po třech hodinách dorážíme na tamní biskupství, seznamujeme se s biskupem Paulem Ponenem Kubim a ubytováváme se v jednoduchých, ale příjemných pokojích, na kterých oceňujeme především větrák pod stropem. Při pozdním obědě poznáváme pikantní chutě bangladéšské kuchyně.

Večer se v původní katedrále svatého Patrika (nyní již stojí nový chrám) účastníme vystoupení dětí z venkovských oblastí, které dostávají podporu prostřednictvím Papežského misijního díla dětí. Obdivujeme zejména pestrobarevné oblečení a rytmické tance, ale také improvizační schopnosti místních – například hudební doprovod se získá přiložením mikrofonu k telefonu, který přehrává píseň. V noci přichází vydatný liják, který ale příliš nesnižuje vysokou teplotu.

V sobotu 20.8. se konalo prázdninové setkání přátel časopisu Duha a Papežských misijních děl v Putimi u Písku. “Letos se sešly dvě stovky hlavně rodičů a dětí, přítomní byli i dlouholetí katecheti i katechetky,” říká za organizátory P. Tomáš Cyril Havel s tím, že lidé přijeli především z jihu Čech, ale také z Ostravy nebo z Brna. Program začal mší svatou v putimském kostele sv. Vavřince, která byla určena především dětem. Ke zpěvu přítomné povzbudili manželé Krejčí a jejich tři dcery. Následoval oběd a program na farní zahradě. Vedle soutěží a výtvarných dílen si lidé vyslechli vyprávění Leoše Halbrštáta o cestě PMD na Filipíny, navštívili putimskou miniZOO nebo se nechali unést laskavým humorem Pavla Helana…

“Ze Sušice jsme přijeli na setkání s Duhou a PMD do Putimi poprvé, je nás osm dětí a pět dospělých,” uvedl Vojtěch Šmídl. “V Putimi jsme zažili milé setkání v rodinné atmosféře: mše svatá s promluvou pro děti, bohaté pohoštění na farní zahradě, zábavné tvoření, poutavé povídání o misiích, zoo, akční zpívání s Pavlem Helanem, kočka Mikeš s koťátky a k tomu krásné počasí. I cesta vlakem byla pro děti zážitkem,” dodal Vojtěch Šmídl.

(převzato a zkráceno s laskavým svolením Radka Gálise, Katolický týdeník č. 35)

Fotogalerie Člověk a víra: http://galerie.clovekavira.cz/detail-galerie/d4e6ace8-227f-405a-bc12-24bb3adaba0d, http://galerie.clovekavira.cz/detail-galerie/44590390-3c2e-493c-8655-56e5d881db18

Nový Misijní kalendář je na světě!  Tradiční pomocník pro plánování vašeho času na rok 2017 v praktičtějším vydání nyní nabízí větší prostor pro poznámky a je vytištěn na měkčím papíře, což umožňuje snadnější zapisování. Po řadě kalendářů představujících jednotlivé země, tentokrát podrobněji přibližujeme dobročinné aktivity PMD. Každý měsíc se nese ve znamení jednoho specifického symbolu, díky kterému směřujete příspěvek tam, kde si myslíte, že nejvíce poslouží dobré věci. Neváhejte s objednáním kalendáře u svých diecézních ředitelů, případně kontaktujte Národní kancelář nebo si jej objednejte prostřednictvím katalogu.

Při nedělní promluvě před mariánskou modlitbou Anděl Páně rozjímal papež František o evangeliu 19. neděle v mezidobí (Lk 12,49-53), kde Ježíš mluví o „ohni, který přišel vrhnout na zem“. Zdůraznil, abychom se stále více stávali společenstvím misionářů, kteří jsou plni porozumění, mají široké srdce a radostnou tvář.  Přinášíme Vám promluvu papeže Františka v plném znění.

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Evangelium této neděle (Lk 12,49-53) je součást učení, které Ježíš předkládal učedníkům, když vystupoval do Jeruzaléma, kde jej čekala smrt ukřižováním. Účel svého poslání vysvětlil pomocí třech obrazů: ohně, křtu a rozdělení. Dnes budu mluvit o prvním z nich, tedy o ohni.

Ježíš jej vyjadřuje těmito slovy: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!“ (v.49). Ježíš mluví o ohni Ducha svatého, živé přítomnosti, která v nás působí ode dne našeho křtu. Oheň je tvůrčí síla, která očišťuje a obnovuje, spaluje každou lidskou ubohost, každé sobectví a každý hřích, proměňuje nás zevnitř, obrozuje a uschopňuje nás k lásce. Ježíš si přeje, aby se v našem srdci rozhořel Duch svatý, protože jedině od srdce se může šířit žár božské lásky a rozvíjet se Boží království. Nevychází z hlavy, vychází ze srdce. Proto si Ježíš přeje, aby tento oheň vstoupil od našeho srdce. Otevřeme-li se plně působení tohoto ohně, kterým je Duch svatý, daruje nám odvahu a zápal, abychom všem hlásali Ježíše a Jeho útěšné poselství milosrdenství a spásy a beze strachu pluli na otevřeném moři. Oheň však začíná v srdci.

Při plnění svého poslání ve světě potřebuje církev – to znamená my všichni – pomoc Ducha svatého, abychom se nenechali brzdit strachem a kalkulem a nezvykli si putovat pouze uvnitř bezpečných hranic. Tyto dva postoje činí z církve funkcionářskou církev, která nikdy neriskuje. Apoštolská odvaha, kterou v nás jako oheň rozněcuje Duch svatý, nám však pomáhá překonávat zdi a bariéry, umožňuje nám být kreativní a uvádí nás do pohybu, abychom šli také po cestách neprobádaných či nepohodlných a nabízeli naději těm, které potkáme. Tento oheň Ducha svatého nás povolává, abychom se stále více stávali společenstvím vedených a přetvářených lidí, kteří jsou plni porozumění, mají široké srdce a radostnou tvář. Více než kdy jindy je dnes potřeba kněží, zasvěcených osob a věřících laiků, kteří hledí pozorným zrakem apoštolů, projevují soucit, zastavují se před obtížemi a materiální i duchovní chudobou a charakterizují tak evangelizaci a misijní poslání uzdravujícím rytmem sbližování. Právě oheň Ducha svatého nás vede, abychom se stávali bližními těm druhým: trpícím, potřebným, tolikeré lidské bídě, četným problémům, uprchlíkům, utečencům a.. těm, kdo trpí. Oheň vycházející ze srdce.

V této chvíli s obdivem myslím zejména na četné kněze, řeholníky a věřící laiky, kteří se po celém světě s velikou láskou a věrností věnují hlásání evangelia, nezřídka také za cenu života. Jejich příkladné svědectví nám připomíná, že církev nepotřebuje byrokraty a pilné funkcionáře, nýbrž nadšené misionáře, stravované horlivostí nést všem útěšné Ježíšovo slovo a Jeho milost. Toto je oheň Ducha svatého. Pokud církev tento oheň nepřijme nebo mu nedovolí vstoupit, stane se studenou či vlažnou církvi, která nebude schopna dávat život, protože bude tvořena jen studenými a vlažnými křesťany. Prospěje nám, zastavíme-li se dnes na pět minut a položíme si otázku: „Jak je na tom moje srdce? Je studené? Je vlažné? Je schopno přijmout tento oheň?“ Vezměme si na to pět minut. Všem nám to prospěje.

A prosme Pannu Marii, ať spolu s námi a za nás prosí nebeského Otce, aby na všechny věřící sestoupil Duch svatý, božský oheň, který rozehřívá srdce a pomáhá nám být solidární s radostmi a utrpeními našich bratří. Ať nás na naší cestě posiluje příklad svatého Maxmiliána Kolbeho, mučedníka lásky, jehož památka připadá na dnešek, a ať nás učí žít ohněm lásky k Bohu a k bližnímu.

Fotografie – z misijní cesty do Bangladéše.

Nedávné dokumentační výpravě do Bangladéše, kterou uspořádala Papežská misijní díla v ČR, se bude věnovat aktuální pořad Všimli jsme si na Rádiu Proglas. Přinese pohled do života nepatrné křesťanské komunity ve 150miliónové zemi.  Pořad bude vysílán v pátek 12. srpna 2016 od 16 hodin, repríza v sobotu v 11.05.

Do Bangladéše se ve středu 3. srpna vydala výprava organizovaná národní kanceláří Papežských misijních děl v Česku. Ve 150miliónové převážně muslimské zemi v jižní Asii stráví týden na pozvání biskupa z Mymensinghu Paula Ponena Kubiho. Čeští návštěvníci navštíví několik farností převážně v oblastech u hranic s Indií obývaných kmenem Garo a zúčastní se slavnostního otevření školy v Katabari.
„Chceme natočit hezký dokument o tom, jak se to povedlo, jakým způsobem žijí lidé kolem této školy a děti, které ji budou navštěvovat. Samozřejmě chceme také navázat hezké přátelství s lidmi v tom kraji a s panem biskupem, který bude naším hostitelem,“ popsal úkoly cesty národní ředitel PMD Leoš Halbrštát, s nímž do jižní Asie odjíždí kameraman Jan Štindl a redaktor Proglasu Filip Breindl.

Postavení školy v Katabari financovali čeští dárci. Přes půl miliónu korun shromáždila na svých benefičních akcích bývalá vicemiss Eva Čerešňáková, která se pomoci Bangladéši ve spojení s Papežskými misijními díly věnuje dlouhodobě a tuto zemi v minulosti navštívila: „To bylo v roce 2009, kdy jsem řešila, kam své charitativní aktivity nasměruji a co budu dělat. Abych mohla o tom mluvit a získávat sponzory, potřebovala jsem se seznámit se situací na místě. Spojila jsem se proto s tehdejším ředitelem PMD (P. Jiřím Šlégrem), přes něj jsem získala kontakt do Bangladéše a s nimi jsem cestu sama zorganizovala. Vyšlo to tak, že v září toho roku byl pan biskup z Bangladéše v Evropě a podařilo se zařídit jeho návštěvu na jednom z benefičních večerů,“ popsala Eva Čerešňáková, která i přes lehké zdravotní potíže způsobené očkováním putuje do Bangladéše společně s českou skupinou. „Věřím, že se podaří připravit další materiály pro to, abychom lidem v Česku zprostředkovali, co se z těch peněz realizuje a jak to pomáhá,“ řekla před odjezdem.

„Cestovatelé, kteří v Bangladéši byli, říkají, že je nejvíc obohatilo setkání s lidmi, kteří jsou prý nejusměvavější a nejveselejší z toho, co zažili. Těším se na to a rád bych to přenesl do výstupů z nahrávání,“ představil své záměry kameraman výpravy Jan Štindl, který před třemi roky doprovázel podobnou expedici PMD do Ugandy. Zpracovával také záběry televize Noe z africké cesty v roce 2009 do dokumentu Jedna Zambie, jeden národ.

Filip Breindl

S jakými výzvami se vrátil z Generálního shromáždění Papežských misijních děl národní ředitel Leoš Halbrštát? K čemu slouží Misijní unie a jaké jsou novinky na poli projektů a misijní spolupráce. Missio interview moderuje Kateřina Rýznarová. Missio interview je součástí červnového dílu Missio magazínu na Televizi Noe.