Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Evangelium (srov. Mk 6,7-13) vypráví o tom, jak Ježíš posílá svých Dvanáct. Nejprve každého jmenovitě povolal, »aby byli s ním« (Mk 3,14), naslouchali jeho slovům a pozorovali jeho uzdravující gesta; a nyní je zavolal znovu »a začal je posílat po dvou« (Mk 6,7) do vesnic, kam se sám chystal přijít. Byla to jakási „stáž“ v tom, k čemu budou posláni po Pánově Vzkříšení mocí Ducha svatého.
Evangelní úryvek se pozastavuje nad stylem misionáře, který lze shrnout do dvou bodů: misijní poslání má střed a tvář.
Učedník-misionář má především svoji ústřední oporu, kterou je Ježíšova osoba. Evangelium to naznačuje popisem, který užívá řadu sloves, jejichž podmětem je Ježíš – »zavolal«, »poslal«, »dával moc«, »nařídil« a »řekl jim« (vv. 7.8.10) – takže, když těchto Dvanáct jde a jedná, vypadají jako záře vycházející z tohoto středu, jako by se v jejich misijní činnosti nově zpřítomnil a jednal Ježíš. Z toho je patrné, že apoštolové nemají nic svého, co by měli hlásat, ani žádné svoje schopnosti, jež by měli prokazovat, nýbrž mluví a jednají jakožto „poslaní“, jako Ježíšovi poslové.
Tato evangelní epizoda se týká také nás a nejenom kněží, nýbrž všech pokřtěných, povolaných dosvědčovat Kristovo evangelium v různých oblastech života. I pro nás je toto poslání autentické pouze počínaje oním neměnným středem, kterým je Ježíš. Nejde o iniciativu jednotlivých věřících, ani skupin, ba ani velkých uskupení, nýbrž o poslání církve neoddělitelně spojené se svým Pánem. Žádný křesťan nehlásá evangelium sám od sebe, nýbrž jedině jako poslaný církví, která obdržela mandát od samotného Krista. Právě křest z nás činí misionáře. Pokřtěný, který necítí potřebu hlásat evangelium – hlásat Ježíše – není dobrý křesťan.
Druhou charakteristikou misionářova stylu je jakási tvář, kterou tvoří chudoba prostředků. Výbava poslaného odpovídá kritériu střídmosti. Dvanáct učedníků totiž dostane příkaz, »aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku« (v.8). Mistr si přeje, aby byli svobodní a volní, bez protekce a bez privilegií, a byli si jistí pouze Láskou Toho, kdo je poslal, a silní jedině jeho slovem, které mají hlásat. Hůl a sandály je výstroj poutníků, protože jimi jsou poslové Božího království, nikoli všemohoucími manažery, nikoli nepřeložitelnými funkcionáři, nikoli hvězdami na turné. Pomysleme například na tuto diecézi, jejímž jsem biskupem. Pomysleme na některé svaté této římské diecéze: svatého Filipa Neriho, svatého Benedikta Labra, svatého Alexeje, svatou Ludovicu Albertoni, svatou Františku Římskou, svatého Gaspara del Bufalo a mnohé jiné. Nebyli to funkcionáři či podnikatelé, nýbrž skromní pracovníci Království. Takovou měli tvář. A k této „tváři“ patří také způsob přijetí, jakého se tomuto poselství dostane. Může se totiž stát, že nebude přijato nebo vyslechnuto (srov. v.11). I toto je chudoba: zkušenost ztroskotání. Odmítnutí a ukřižování Ježíše předznamenává úděl jeho posla. Jedině jsme-li sjednoceni s Ním – tedy s Tím, který zemřel a vstal z mrtvých – dokážeme najít odvahu evangelizovat.
Panna Maria, první učednice a misionářka Božího Slova ať nám pomáhá vnášet do světa poselství evangelia se skromnou a zářivou radostí přes jakékoliv odmítání, neporozumění či soužení.
Promluva papeže Františka před Angelus 15. července 2018, nám. sv. Petra
